Jízda v levém pruhu

Co bude dál?

Co dál? Za dva roky nebo za rok napíši knihu rozhovorů s Tebou. V týmu mladých lidí, a jsou jich stovky, kteří prošli naším táborem, cítím obrovskou energii a pomalu si říkám, že je čas na novou hračku. Jak jsme před pětadvaceti lety začali dělat tábory, rozhodující moment byl, když jsem předal vedení a mám dojem, že žába odskočila z pramene a pramen vytryskl do obrovského gejzíru. Teď je to mnohem lepší, než bylo za mě. Mám dojem, že ta raketa pořád letí směrem vzhůru.

Říkám si ale, jestli není v tomto týmu a v této energii čas na nějakou novou hračku, začít něco nového: založit neziskovku nebo zachránit svět nebo něco podobného. 

Protože tady je koncentrace velmi obětavých, velmi inteligentních a velmi kreativních lidí. Stojí za to jenom přiložit k sudu jiskru s prachem, což může udělat kdokoliv z vás.

Pokračujeme dál v jízdě. Včera jsme se spolu v autě bavili o podobenství o fíkovníku: Hospodář ho zkusí ještě okopat a pohnojit a pak uvidí. Představuji si to tak, že mě Pán Bůh jednou stáhne jako figurku ze šachovnice nebo mě nechá vystřídat jako fotbalistu. Jsem zvědavý, kdy to přijde.

Teď jsme oba plní energie a síly. A je zvláštní, že se teď cítím mnohem silnější než ve třiceti, mám mnohem větší energii a mnohem větší drive. Uvidíme, kam nás to zavede.

Občas si představuju Marka Váchu, jaký by mohl být a jaký je. Jacques Philippe z komunity Blahoslavenství říká velmi hezky, ať si nikdo nedělá iluze o své svatosti. Tak to nefunguje. Rozvádím to dál:

Jeden mnich v Trappě mi říkal velmi moudrou věc: Když žiješ v pozornosti, Bůh zaklepe velmi tiše jednou, dvakrát a pak už ne. Ty, když na to volání odpovíš, otevřeš dveře a vstoupíš, ale to neznamená, že příběh končí. Dostaneš se do úplně jiného vesmíru. Hle, stojím u dveří a klepu. Jenomže pak to jde dál a pak znovu přijde další, velmi tiché klepání. A pak další a další a jdeš do dalších a dalších dveří. Nakonec ta svatost, do které se dostaneš, je něco, co bys nevymyslel. Je úplně jiná než svatost, o které si teď v kavárně děláme iluze. Je to cosi, co je vibrantní, člověka to rozechvívá, něco, co je v tom nejlepším slova smyslu nejistá sezóna, to, že nic není nalinkováno, nic není dopředu připraveno. Člověk musí být velice pozorný k volání.

Myslím, si, že království Boží dobývají násilníci je emblém, který bychom měli mít všichni napsaný na svých mečích a štítech. Jákobův výkřik po noci, ve které zápasil s Neznámým – vášnivý výkřik, který bych všem mladým chtěl pověsit nad postel: Nenechám tě jít, dokud mi nepožehnáš! Slova zvláštní znamení touha je krásně vystižená podstata křesťanství. Touha jít dál a dál, nezastavovat se, nemyslet moc na minulost a říkat se svatým Pavlem „ženu se k tomu, co je přede mnou“. Kája Kašpárek to říká skvěle. Žijeme ten nejkrásnější z možných životů.

Konec. Je skoro půlnoc. Půjdu se mejt. A pozhasínám.