Loď

My lidé jsme plni tajemství. Jeden skrze druhého nasloucháme melodii jediného tichého Slova znějícího vesmírem, ve vztahu se tápavě dotýkáme nejvnitřnějšího základu bytí, podstaty vesmíru. Všichni se jej chceme dotknout, všichni chceme zakusit podstatu sebe, všichni toužíme.
Je zde mezi lidmi někdo jako já, kdo je jako já z hlíny země, kdo jako já v sobě nese plamen i nářek země, kdo je jako já strháván slabostmi a živen ohněm, který jej táhne vzhůru? Kdo není němá, nýbrž mluvící tvář, kdo má oči, které rozumí, tvář, která nese otisk dechu a hlíny, já, pro které jsem já Ty, kdo uchopí tenké a hedvábné lano vztahu, kdo se ptá na stejnou otázku, kdo touží, aby se naše společné Slovo proměnilo v tělo? Kdo má tvář, ve které zahlédám jinou tvář, oči, ve kterých vidím jiné oči?
Mám moc jiskru života předat dál, mohu vytvořit život, mohu vytvořit mysl, mohu vytvořit tvůrce. Je třeba najít v pustém světě někoho, jako jsem já, kdo je jiný a stejný, podobný a nepodobný a je třeba, aby mezi námi přeskočila jiskra, nehmotný záblesk, první náznak, cosi nového, cosi, co květiny ani vlaštovky neznají, první úsměv, a aby se z tenkého pramínku provázku spletlo lano. Vztah, táhnoucí, kotvící, přitahovaný. Tenký pramínek vyvěrající z hlubin, ve kterém se člověk dotkne prazákladů světa, ve kterém tápavě zaslechne jediné Slovo, které zaznívá napříč dějinami, kdy skrze viditelné tělo matně zahlédne cosi z neviditelného světa, oči, které oba máme v sobě načrtnuté, viditelnou tvář těla, skrze kterou prosvítá jiná tvář, úsměv, ve kterém lze na vteřinku zahlédnout prazáklad vesmíru, rozumět zpěvu ptáků i mlčení ryb, úsměv, jako když zrcadlo zachytí slunce a v jednom záblesku poznání náhle vše dostane smysl. Úsměv, ve kterém se dotýkám vytouženého pramene světla. Jsme struny, ve kterých rezonuje píseň jediného Slova, jsme rozepjati mezi dvěma daty, mezi zrozením a smrtí, daty příchodu a odchodu, náš život je natažen mezi ladicím kolíkem narození a kobylkou smrti, naladěn pro melodii Slova a jen skrze nás dva a bolest napnutí životů může souznít akord.
Skrze tenké lanko slov se jak dva trosečníci přitahujeme a artikulujeme své Slovo odevzdání a přijetí, dar času a těla, touhu, kterou spolu chceme vytvořit tah štětcem na obraze světa a přivést k životu hmotu, kterou předtím spolykáme, a zázrak nad zázraky, naše Slovo se stane tělem. Aniž bychom co tušili o komplikované biochemii našich těl, o složité souhře atomů, o tom, jak je dítě spřádáno v těle matky – ono spřádáno je. Matka nemusí nic vědět o tom, jak se jídlo mění v její tělo a v tělo jejího dítěte, a ono se přesto mění. Byli jsme tvořeni a hněteni v útrobách země, jsme snem a byli vysněni dávno, snad tehdy, když ještě nebyl čas.
Skrze naše slovo přijdou nové životy, ze světla, země a jarního deště utkané, cítící bytosti, které nikdy neexistovaly, ale které spolu máme moc přivést v život. Nový život, nová modlitba, nové umění, nová charismata. Jsme spolutvůrci vesmíru, tvoříme nové, co zde nikdy předtím nebylo, tvoříme tvůrce.
Z našeho slova plastelína vytvoří novou plastelínu, další kus mrtvé hmoty bude proměněn v živou hmotu, skrze naše slovo budou atomy z nemyslícího uskupení přeskládány v myslící. A z našich dvou světů bude utkán třetí, nový vesmír, nová tapiserie života, dítě, které bude nyní vplétat svá vlákna do svého obrazu, dítě, které dostane své balíky času, své bílé plátno a barvy, své zlaté mince a růžové perly, svůj cestovní deník, do kterého ve svém čase začne psát svůj příběh.

ukázka z kapitoly „XVI.“ (Loď | 2012)