Příběhy z jiného vesmíru

Ta otázka není banální a položila mi ji významná filosofka. Natálce budou čtyři roky a rodiče ji s úsměvem odkázali na mě. Jen se s tím poper, smáli se mi.
Otázka není položena jako proč jsme zde a jaký je smysl tady toho všeho. Ne, Natálka vnímá tíhu života a ptá se, proč musíme žít, proč snášet břemeno žití. Je to tím naléhavější, že Natálka je hezká, zdravá holčička se spoustou kamarádů, žije ve velkém domě se zahradou a má nejen milující rodiče, nýbrž i laskavé prarodiče a má všechno, co může čtyřletá slečna chtít.
Triviální odpovědí dospělému by jistě bylo cynické nemusíš, můžeš spáchat sebevraždu, dítě to ale neuspokojí. Jaký by to totiž mělo smysl být na chvíli zde, mezi modrými horami a ptáky s červenou náprsenkou, kteří ráno ještě za šera na zahradě začínají zpívat, a takto násilně odsud za chviličku odejít, protože mě to už nebaví? Co by to bylo za film, ze kterého jsem odešel před koncem?
Jenomže to se nakonec stane tak jako tak. Jednou tuto stranu světa opustíme všichni a ptát se musíme stejně. Náš život – co to bylo za kousek nedosněného snu? Proč jsme se zde na tu vteřinku ocitli? Nebyli jsme, jsme, nebudeme. Přišli jsme, odcházíme. Umřeme.
Proč musíme žít? Otázka, na které ateismus fatálně selže, neboť mu nezbude než říct něco ve smyslu, jsme tu, protože jsme, ocitli jsme se, protože jsme se ocitli, a další otázky nemá smysl klást, náš vesmír život umožňuje a shodou okolností zde život vznikl a možná je kolem spousta jiných vesmírů, které život neumožňují. Neinteligentním vířením kosmického bahna se vyvířila inteligence, nerozumnými procesy povstal rozum, z žhavého magmatu vzniklo dítě schopné žhavé lásky. Venuše se zrodila z moře. Tak se stalo, žádný div.
Profesory na fakultě by to možná uspokojilo, ale ne Natálku, protože Natálka žije, protože její vlastní život je pro ni cosi velmi praktického a reálného. Neptá se teoreticky, nýbrž proč právě ona musí být a proč zde, proč s těmito rodiči a na kraji tohoto lesa a takové ty odpovědi, jako že jsme povstali z hmoty evolučními procesy a dál nic, uspokojí učence, kteří mají nedivit se v popisu práce a v popisu života, ale ne čtyřleté dítě. Proč to tedy ten hvězdný prach napadlo, že se stane mnou a rodiči, proč chtěl a kdo mu vydal povel? Natálka se ptá naléhavě. Proč vůbec existuje toto vesmírné teepee, proč je nebe v noci jak deštník se spoustou dírek, kdo namaloval oblohu modrými tahy štětce, zavěsil na ni Slunce a Měsíc a vložil na trávník u domu rodiče a mě – a chce po nás, abychom žili? Proč musím ráno vstávat, česat si vlasy, umýt se a jít dolů do kuchyně na snídani? Proč pak musím do školky? Proč musím žít? Velké mlčení.
II.
Takže se my, dospělí, zeptáme přímo, toho, kterého různá náboženství nazývají Tvůrcem, velkého Otce vesmíru: Proč musíme žít?
Copak nevidíš, že tak prostou věc, žít, neumíme?
Copak nevidíš, Bože, jak i my, kteří opticky máme vše, co potřebujeme, vykazujeme neuvěřitelnou schopnost zkazit si život? Jak i svatý Pavel pláče, že místo dobra, které chce, činí zlo, který nechce?
Jak je naše vlastní svoboda závažím, jejímž úderům se na tenké hrazdě jen stěží vyhýbáme, jak jsou všechny naše žádostivosti proti nám v přesile?
Copak nevidíš, že příjemnosti, byť by jich bylo sebevíc, se omrzí? Což to nevidíme my sami a což mi to mnohokrát neříkali bohatí byznysmeni v Praze, že ani golf, ani slečny, ani vyhlášení kuchaři, ani konto a vlastní letadlo mi ani o milimetr neobrousí hrot té otázky proč zde musíme být? Finančně to máme vyřešené, říkali mi, ale co dál, vůbec nevíme. Natálka na tu otázku přišla už ve čtyřech letech.

ukázka z kapitoly „Proč musíme žít?“ (Příběhy z jiného vesmíru | 2015)