Místo, na němž stojíš, je posvátná země

Někdy se v hodinách náboženství studenti ptají, jak je možné, že se ve Starém zákoně děly věci, které se děly. Jak je možné, že dobrý Bůh Jahve přikazuje či schvaluje různé krutosti?
Za příklad poslouží známý příběh, ve kterém Jozue, jehož Starý zákon vykresluje velmi pozitivně, dobývá Jericho:
Lid ihned vyrazil k městu, každý přímo před sebe, a zmocnili se města. Vydali klatbě vše, co bylo ve městě, muže i ženy, mladé i staré, ba i býky, ovce a osly, a pobili je ostřím meče.
Jindy dostává lid takovýto příkaz přímo od Jahveho:
Uslyšíš-li o tom, že v některém z měst, jež ti dal Jahve, tvůj Bůh, abys tam bydlel, svedli nějací muži, ničemové vzešlí z tvého plemene, své spoluobčany a řekli: „Pojďme sloužit jiným bohům,“ které jste neznali, prozkoumáš tu věc, vyšetříš to, bedlivě se na to vyptáš. Prokáže-li se a zjistí-li se opravdu, že ve tvém středu došlo ke spáchání takové ohavnosti, musíš obyvatele toho města pobít ost-řím meče, postihneš klatbou je i všechno, co je v něm; všechnu kořist z něho shromáždíš doprostřed veřejného prostranství a spálíš to město i se vší kořistí z něho, celé je přineseš v oběť Jahvovi, svému Bohu. Navždy zůstane v troskách, nebude nikdy znovu vystavěno.
Jak mohl Bůh lásky a pokoje vydat svým Izraelitům příkaz, aby dobyli město, zabili vojáky, muže, ženy, děti, starce, dobytek a vše živé a město zapálili? Jak mohl Bůh Jahve být tak krutý? Mým pokusem o odpověď je pohled na současnost. Bůh je stejný, jen myšlení nás lidí je jiné. Ti lidé tehdy žili v představě, že dělají to, co dělat mají. Podobně lidé v 19. století, když ve Spojených státech vrcholily indiánské války, žili v představě, že dělají věci, které jsou správné – jakkoli se nám to zdá podivné. A my se jen v údivu ptáme – jak vůbec kdy mohli křesťané tolerovat věci, jako je rasismus, dobyvačné války a kolonialismus? Jak je možné, že ve válce Severu proti Jihu stáli na obou stranách křesťané a že křesťané kdy neproblematicky souhlasili s institucí otroctví? Ale já se ptám úplně stejně. My dnes máme za to, že žijeme víceméně správně, podle evangelia, a snažíme se být v rámci skromných možností dobrými křesťany. Možná za sto nebo za dvě stě let se budou naši pravnuci ptát: Jak je možné, že ta tehdejší generace se hlásila ke křesťanství, a měla za to, že jedná správně, a dopustila tak strašnou devastaci všeho živého na Zemi? Jak si vůbec tehdy v tom 21. století kdy kdo mohl myslet, že je křesťan, a nezabránil vyhubení vakovlka a vykácení Madagaskaru? Kde byli křesťané, že nezabránili vyhubení datla knížecího? Jak se vůbec mohli tehdy lidé hlásit ke křesťanství, a dopustit krutosti na jatkách a ne- smyslně kruté pokusy na zvířatech? A nebudou se za dvě stě let se ptát jiní studenti jiných profesorů náboženství, jak si mohli tehdy lidé myslet, že jsou křesťany, a být tak krutí k přírodě?
Myšlenkami Thomase Kuhna: Tehdy lidé žili v odlišném morálním paradigmatu než dnes, a my žijeme zase v tom svém, morálku starověku nelze posuzovat optikou člověka 21. století.
Církev se tradičně stavěla na stranu chudých, nemocných a opuštěných. Je symptomatické, že snad téměř všechny hospice jsou provozovány v křesťanském duchu a s křesťanským personálem a že se nejrozmanitější řády starají o domovy důchodců, nemocné AIDS a umírající, že je zde Matka Tereza a její sestry a že nejrůznější špitální bratrstva se věnovala pomoci nejchudším a opuštěným. Bohu díky za to, že zde ruku v ruce spolupracují protestanté a katolíci a že existuje Armáda spásy, Charita, Adra, nebo Archa Jeana Vaniera, kam jsou zváni všichni lidé dobré vůle, bez ohledu na víru či nevíru. Chci se zeptat – neměla by se církev v téže perspektivě zaměřit na ochranu ekosystémů, oněch Františkových „malých bratří a sester“, kteří jsou kvůli svému specifickému postavení neschopni se bránit sami, neschopni argumentovat? Neměli bychom se my křesťané ve své citlivosti ke všem bezmocným rovněž zasadit za důstojné zacházení se všemi Božími tvory, zejména s těmi nejbezbrannějšími? Rozhodně zde nechci klást rovnítko mezi člověka a zvíře, ale jak věřím, veškeré stvoření patří dovnitř kruhu. Při přípravě na svátost smíření křesťan tradičně a správně zpytuje své svědomí ve třech rovinách: povinnosti k Bohu, povinnosti k sobě, povinnosti k bližním. Možná bychom dnes měli přidat ještě jednu rovinu vztahů: povinnosti k vesmíru, svému okolí, k prostředí, kde žiji.
Křesťanství nezná rozdíl mezi svatým a nesvatým, mezi sakrálním a profánním. Tato hranice byla zlikvidována roztržením chrámové opony: od nynějška je celý prostor svatý.

ukázka z kapitoly „Kruhy se rozšiřují“
(Místo, na němž stojíš, je posvátná země | 2008)