návrat ke Stromu života
My lidé jsme jako jediní schopni tvořit umění, schopni slavit, schopni odlišit dobro a zlo a schopni svobody. Někdy v terénu, při naslouchání zpěvu velryb na Antarktidě nebo pozorování šimpanzů v ZOO mne napadá mírně heretická myšlenka, kdo bude druhý. Prvně mi přišla na mysl na Pouzdřanské stepi. Darwinovský strom života, jak se obvykle kreslí ve všech učebnicích, totiž má „nahoře“ a „dole“ a intuitivně navozuje představu, že evoluce míří vzhůru, k cíli někde nahoře. Nakonec i slavní vědci používají termíny „nižší“ a „vyšší“, ať se již jedná o rostliny či o vyšší a nižší obratlovce. Obraz se stromem života však není příliš přesný – pokud bych si mohl vypůjčit obraz z naší přírody, spíš než strom připomíná skutečnost katrán. Katrán tatarský (Crambe tataria) je velmi pozoruhodná rostlina, která se k nám na Pouzdřanskou step dostala zřejmě odněkud z Ruska, kde je na tamních stepích doma. Celá rostlina má v dospělosti tvar obrovské koule, přibližně metrového průměru, takže katrány z dálky poněkud připomínají pasoucí se beránky. Na konci sezóny, na podzim, se ulomí a vítr pak tuto kouli honí po stepi sem a tam. Jak se katrán koulí, ztrácí cestou semena a výsev do nových lokalit je tímto vtipným řešením zajištěn. Katrán je obrazem života, ne strom. Každý organismus totiž míří jinam! V představě koule přestávají platit kategorie vyšší a nižší – záleží totiž, odkud se díváme. Kavyl Ivanův, překrásná tráva, rostoucí rovněž na Pouzdřanské stepi, není méně dokonalý organismus než já, jen ve svém vývoji prostě zamířil jiným směrem. I cvrčící strnad luční (rovněž specialitka Pouzdřanské stepi a několika dalších jihomoravských lokalit) není o nic méně dokonalý než já, jen ve své evoluci zamířil jinudy a ve svých čtyřech miliardách let stáří obstál stejně dobře jako já – přežil až do dneška. Podobně jako jednotlivé větvičky katránu míříme každý ven ze středu koule. Podle současných představ v tomto středu není jeden bod, ale velmi hustá a velmi složitá síť, která jednotlivé větvičky propojuje. Geny se zřejmě velmi dlouho předávaly nejen vertikálně, z rodičů na děti, ale i horizontálně, mezi vrstevníky. Snad až po určité dlouhé evoluční době mohlo slovo „druh“ nabýt smyslu. ukázka z kapitoly „Katrány“ (návrat ke Stromu života | 2005) |