Poslední země

Srovnání obou osamocených pobytů, v trapistickém klášteře i na Antarktidě se nabízí. Oba jsou v mnohém výrazně rozdílné, ale oba se sobě přesto překvapivě podobají.
V trapistickém klášteře je podobně jako na Antarktidě stálé ticho a čas se dělí zcela podle hesla svatého Benedikta ora et labora na práci, modlitbu a spánek. Na rozdíl od Antarktidy je zde však zvon, který neustále určuje rytmus, v němž se práce, modlitby a spánek střídají. Chodí se spát ještě za světla, v osm hodin večer, a vstává se podle ročního období ve 3.15 nebo ve 3.30, za hluboké tmy. Díky tomu se po několika dnech ztratí vnímání dne a noci, spíše je zde pocit vlaku, který jede pořád dál a dál. Modlitby jsou následovány prací, práce jídlem, jídlo modlitbami, modlitby spánkem, spánek modlitbami, a tak dál a dál, léta a desítky let dál a dál, zvon začíná i ukončuje práci, svolává k modlitbě i budí. Denní řád je cizelován staletími. Dole na stanici je to horší o to, že zde zvon chybí. Zvon, který může být nenáviděn, ale který v každém případě určuje rámec činností. Klášter je svým způsobem pohodlná záležitost, stačí jen nasednout do vlaku a nechat se vézt. První týden nebo první měsíc je to překrásné, časem se však zjistí, že se jedná o jeden z nejnáročnějších způsobů života.
Následující odstaveček do posledního písmenka platí i o životu na Antarktidě. Jedná se o text anonymního kartuziána, který s jemným humorem začíná své kázání slovy:
Ti, kteří zkoušejí žít podle naší Řehole, si po několika týdnech mnišského života často stěžují na přílišnou lehkost života podle Řehole, a mají za to, že jednoduchost tohoto života nekoresponduje s kartuziánským ideálem heroické přísnosti, tak jak si jej představovali. Nicméně mnozí z těch, kteří vyjádřili toto své zklamání, nás o něco později opouštějí z důvodu právě opačného: těžkosti, se kterými se setkávají nyní, považují za zdrcující.1
Zvon je někdy k zešílení. Zrovna mám náladu se modlit a být s Bohem v tichu, a zvon určuje práci. Jindy si chci od meditací odpočinout, být na poli pod nebem a pracovat – a zrovna musím jít do kaple modlit se hodinky. Tak nějak vždycky naopak než člověk chce.
Nekonečný rozdíl je v tom, zda je duše v klášteře na dobu určitou nebo neurčitou. V prvním případě čas pomalounku ukrajuje z dohodnuté délky; pomalu, někdy nekonečně pomalu, ale jistě, minutu za minutou, den za dnem. Můj půlroční pobyt trval 183 dní. Druhý den to již bylo 182 dní, a i když za dlouho, existoval cíl závodu. Ve druhém případě mnich ví, že zde zemře, že žádné „venku“ nečeká. Slyšel jsem příběh, v jehož pravdivost pevně věřím. Vypráví o muži, který se velmi chtěl stát kartuziánským mnichem, ovšem byla zde rodina, manželka a děti. Celý život tento člověk po řeholním životě toužil, a když děti odrostly, trávil se souhlasem své ženy každý rok několik týdnů či několik měsíců v klášteře, a byl tam velmi šťasten. Nakonec manželka zemřela a celoživotní sen se splnil: muž vstoupil do kláštera, a brána se za ním natrvalo zavřela. Muž vydržel tři týdny, pak klášter opustil. Být v klášteře půl roku nebo deset let je legrace. Navždy je k zešílení. Rozdíl mezi určitou dobou a věčností je nekonečno.
Na Antarktidě zvon není a polárník sám si musí určovat rámec denních povinností. Jaroslav správně upozorňuje: konec začíná ve chvíli, kdy si člověk ráno řekne „ještě se pět minut prospím“. Je velkou moudrostí kontemplativních klášterů, že sice instituci poustevníků mají, ale poustevníkem se může stát až velmi zkušený mnich, který má roky praxe s životem v komunitě. Být přísný sám na sebe, i když jsem široko daleko sám, je velmi obtížné. Zvon, i když to tak nevypadá, je velkým pomocníkem.
Jinak se Antarktida v mnohém klášteru podobá. Neustálé ticho. Čas na modlitbu. Rytmus práce, jídla a spánku, který nesouvisí se stmíváním a rozedníváním. Podněty k meditacím nedodává studium ani četba, nýbrž skály a oceán, buřňáci a velryby. Denní mše svatá, většinou kvůli počasí ráno na stanici, kdy ostatní ještě spí. Jednou jedinkrát bylo počasí natolik snesitelné, že jsem mohl mít mši svatou venku. Přesné datum jsem již zapomněl. Na ledovce odrážející se na stěně kalicha při proměňování však nezapomenu nikdy.
Při duchovních cvičeních dává podněty k rozjímání exercitátor ve svých přednáškách, zde je dodává příroda sama. Kdysi dávno, ještě jako chlapec, jsem sám bivakoval na skalní plotně nejmenované chráněné krajinné oblasti, pod sebou roklinu, naproti pískovcové homole skal, ve kterých se fialově odráželo pozdní slunce. Měl jsem s sebou knížku o modlitbě od renomovaného teologa, ale po pár řádcích jsem ji hodil zpátky do batohu. Měl jsem tehdy dojem, že se o Bohu dozvím mnohem víc, když se budu dívat kolem sebe. Duchovní rozbory autora náhle připadaly příliš plytké, příliš vyumělkované oproti divadlu, které se rozehrávalo kolem. Duchovní ponaučení pisatele neměly šanci proti tanci světel kolem. Tentýž pocit mám každý den na Antarktidě.
V klášteře i na Antarktidě se život zastaví. V klášteře se svět venku i se svými problémy zdá být vzdálený, jeden den je jako druhý a vracejí se sny z dětství. Sny, ve kterých vystupují moji rodiče mladí, ve kterých si doma s bratrem hrajeme a nábytek je rozestavěn tak, jak byl kdysi dávno, tak jak jsem již dávno zapomněl; je podivné, co všechno kdesi v hloubi mozku je zakopáno.
V klášteře i dole na Antarktidě se svět, politická situace a novinky stávají nepodstatné. Svět se svým lomozem je kdesi daleko, touha po novinkách rychle odezní. Jen málo věcí je důležitých. V klášteře i na Antarktidě člověk zjistí, jak málo stačí. Voda, jídlo, sucho, teplo. Vidět nebe s hvězdami, obrazně i doslova. Chudoba spočívá právě v tomto: nepotřebovat zbytečnosti. Civilizace si dává dobrý pozor, aby nás přesvědčila bez čeho se ještě určitě neobejdeme. Antarktida i klášter jsou v tomto směru účinnou terapií, jak se naučit žít prostě.
Historka z kamaldulského opatství v Polsku, jejíž humor docení jen ten, kdo žil v klášteře. Reportér přijde do klauzury udělat interview s mnichy. V průběhu rozhovoru se zjistí, že v klášteře není televize a že zprávy z vnějšího světa se k mnichům dostávají jen sporadicky. „A to ani nevíte, co se děje ve světě nového?“ ptá se udivený novinář. „A vy myslíte,“ odpoví pomalu mnich, „že ve světě se děje něco nového?“ V odloučenosti totiž člověk rychle zjistí, že neděje. Mění se jména politiků, války a násilnosti zůstávají a v dlouhém rytmu času jen málo věcí zůstává skutečně důležitých.
Klášter je laboratoř, ve které se opracovává duše mnicha. Na všechno je čas. Trapisté z tohoto důvodu příliš neslaví velké křesťanské svátky. Jistěže Vánoce i Velikonoce přece jen vybočují z rytmu dní, ale nijak zvlášť. Dny se podobají jeden druhému jako vejce vejci, den za dnem, rok za rokem. Díky pravidelnému režimu spánku, zdravé stravě a zdravé duši se mniši dožívají vysokého věku. Na stanici tatáž monotónie s pocitem zastaveného času.
Rovněž přítomnost ticha spojuje oba světy. V Evropě cítíme potřebu neustále Bohu něco sdělovat, prosit, děkovat, žádat, vyčítat, oznamovat nebo se přimlouvat. V klášteře i na Antarktidě přichází ticho, ve kterém přestane být duše zahlcena vlastními úvahami směrem ven a začne naslouchat. Duše mnicha má být klidná jako zrcadlo, ze kterého se do okolí odráží Bůh. Je-li hladina duše rozčeřená starostmi, odraz bude nejasný nebo vůbec žádný. Nesdělitelný paradox: největší zkoušky úzkostí a největší pokoj může člověk zažívat současně.
Další podobnost: všudypřítomná smrt. V klášteře jsem se několik týdnů staral o umírajícího velmi starého mnicha. Mezi moje povinnosti patřilo jej každý den umýt a několikrát denně přebalit. Trapisté si na to dávají dobrý pozor, závěr života každého bratra je obklopen všemožnou péčí. Jednoho rána o čtvrt na čtyři mi bratr lékař posunky sdělil, že mnich zemřel. Po smrti jakéhokoli bratra se děje vždy totéž. Nejprve noční bdění, u kterého se vybraní řeholníci střídají. Jakožto ošetřující jsem toto privilegium dostal a dvě hodiny mi bylo ještě za tmy být s mrtvým tělem, jen při svíčce. A tak se teď modlím u zapáleného paškálu žalmy a myslím na duši zemřelého. Ne, není možné aby člověk neměl duši. Intuice metafyziků je správná: něco za hmotou musí být. Tělo zesnulého je ve tmě jak vykřičník ukazující na duchovní, nikoli hmotné. S tím tělem, se kterým jsem kdysi mluvil, s tělem které jsem důvěrně znal, jsem osaměl v noci. Začínám se modlit růženec, zdrávasy, u kterých nyní i v hodinu smrti naší jsou jedno. Ráno jsou ostatky sneseny dolů do kostela a až do pohřbu budou volně vystaveny v chrámu. Všichni bratři kolem desky s tělem chodí několikrát za den modlit se hodinky. Nikdo z nich neví, kdy a na co zemře, ale ví velmi přesně, co se stane po jeho smrti, scénář je pokaždé stejný. Je to memento mori mnohem účinnější než jakékoli přednášky, všichni vědí, že takhle tu jednou budou ležet i oni. Při rozdělování prací jsem dostal příští den za úkol vykopat hrob. V říčních pískových nánosech to šlo docela dobře a nebylo možno si při práci neklást otázky. Do hrobu je pak v jednoduchém obřadu tělo bez rakve uloženo, jen na desce, obličej částečně kryje kapuce a ruce jsou v rukávu. V rámci prosté liturgie je tělo zasypáno hlínou, hlína dopadá na tvář a na černobílý hábit. Prach jsi a v prach se obrátíš.
Na Antarktidě je to velmi podobné, život a smrt si jsou velmi blízko. Na pobřeží jsou často kostry tučňáků, rozkladu nejvíce vzdorují kupodivu křídla. Občas lze nalézt i kostry tuleňů, vzácně i kosti velryb. Čára mezi životem a smrtí je tenounká, kormorán hnízdí vedle rozpadající se kostry jiného kormorána a tučňáci na pobřeží chodí mezi kostrami jiných tučňáků. Teoreticky stačí jeden nešikovný záběr pádlem. Prach jsi a v prach se obrátíš.
Až zemřu, následného ráno budou antarktičtí ptáci zpívat tak jako včera. Až zemřu, na severu budou reportéři večer dál hlásat své zprávy. Nic se ve světě nestane, země se dál bude v elipse pohybovat kolem slunce a data se budou střídat, dny budou plynout, již beze mne. Až zemřu, antarktické moře se budou dál s hřměním hnát v přílivu na pevninu a s odlivem ustupovat. Racci budou dál vyvádět mladé, velryby brázdit zálivy a buřňáci dál tančit ve vzduchu své piruety. Nic se nezmění, příroda, dále majestátní, zpívající a mlčící přejde mou smrt bez povšimnutí, tak jako jiné smrti jiných.
I když na Antarktidě i v klášteře dělí mnicha od svých blízkých nekonečno a jejich hlučný svět je na opačné straně propasti, nikde jinde jsem nevnímal tak silně jejich přítomnost než právě zde. Paradoxně v klášteře nebo na Antarktidě je člověk svým zvláštním způsobem mnohem blíž svým přátelům, než když s nimi sdílí stejné město a může se s nimi kdykoli vidět. Nejde přitom o to, že by se polárník utápěl ve vzpomínkách a mentálně žil v Evropě. Takováto situace by byla velmi zlá. Jde o cosi mnohem hlubšího, pokud to tak mohu říci, ticho zostřuje duchovní vnímání věcí, a přestože celá moje bytost je právě zde, duchovně, ale nikoli ve vzpomínkách jsem svým přátelům velmi blízko. Poslednímu, co napsal major Scott před svou smrtí, jeho velmi citovým dopisům manželce a blízkým a závěrečnému výkřiku for God’s sake look after our people, (Pro Boha, postarejte se o naše pozůstalé) rozumím právě takto.

ukázka z kapitoly „Kláštery se zvonem a bez zvonu“ (Poslední země | 2007)