Probouzení

O moravském katolicismu se nikde v Katolických novinách nedočteme, je to ledovcová řeka, která teče pod povrchem, ale je široká a silná. Katolickými novinami se nesmíme nechat zmást, neboť, jak známo, je píší pražští intelektuálové pro moravské katolíky a na Moravě se ví, že život je jinde. Na Moravě se ostatně kupuje spíše Světlo, které více odráží duši národa. Moravská církev je široká, jako je široká moravská zem. Pravda, víra na Moravě je občas smíchaná s pověrami, občas trochu s pohanstvím a je schopna do sebe vstřebat různé proudy a směry – fokolaríny, charizmatiky, nejroztodivnější eucharistická bratrstva, Mariinu legii, Opus Dei, skrytou církev, neokatechumenát – a biskupský sbor, kněžstvo i všechen vykoupený lid se neproblematicky skryje v její náruči. Český katolicismus je zásadovější, ostřejší, vyhrocenější, připraven se bít za svou věc a zemřít mučednickou smrtí s praporem v ruce. Moravský katolík je připraven též zemřít mučednickou smrtí, ale nedělá kolem toho tolik povyku a nezve k této příležitosti kameramany.

Pražští kněží mluví o ďáblu opatrně, spíše zdůrazňují motiv pokušení a to, že když se budeme postit, najednou v hladu pocítíme své vnitřní démony, a to že jsou vlastně konec konců ti ďáblové našeho nevědomí, a tak dále a tak podobně. V Praze se hodně mluví o Freudovi a Jungovi, individuaci, numinóznu a religionistické psychologii. Pro moravského kněze je naopak ďábel neproblematicky skutečnou osobou s kopytem a rohy, a pokud jej farář v kázání prezentuje tak, jak jsme zvyklí, věřící mu nevzrušeně naslouchají.

V Praze by možná kněze odmítajícího podávat svaté přijímání na ruku postavili mimo službu. Na Moravě faráři podávat na ruku odmítají, známý farář mi dokonce svěřil svěží postřeh, že povodně na Moravě v roce 1997 časově odpovídaly zavedení podávání na ruku. V Praze by s takovou myšlenkou neuspěl.

Když se slepý rakouský poutník umyl v naší lechovické studánce a po návratu do Rakouska viděl, nedělá se kolem toho žádný humbuk, vždyť takové věci se dějí a patří do řádu světa, spolu s anděly, vílami a zjeveními mrtvých. V Praze by se taková věc nemohla stát, neboť v Čechách již víly nežijí. Když se na Turzovce zjevila místnímu hajnému Panna Maria, český katolík se ptá: „Jak je to možné?“, zatímco moravský katolík se ptá: „Co chtěla?“

Když se náš tehdy čtyřiaosmdesátiletý farník pan K. s dovolením postavil po mši svaté k ambonu a líčil všem přítomným v lavicích svůj sen, ve kterém se ocitl v kostele, viděl světlo a Pannu Marii, které je náš kostel zasvěcen, nikdo se nesmál a nikdo ho nepodezříval z exhibicionismu. Takhle to přece v životě chodí, pan K. jen popsal, co viděl, neboť popisoval prostou všední věc. A šli jsme domů a všichni si to pamatujeme. U nás na Moravě jsou věci na svých místech a svět je ještě plný toho, co je za-zrakem.

Na pouť do moravských Žarošic vypraví každá z okolních obcí svou sochu Panny Marie. V kostele se jednou sešlo 46 mariánských soch! Jsou vidět procesí, kde čtyři muži nesou sochu s blikající svatozáří na jakési desce, za nimi mašíruje pátý se zahradními kolečky, na kterých veze autobaterii, která lunapark napájí. Takovéto pestré obrazy duchovního života v Čechách neuvidíme.

V Praze začínají křesťané pomalu objevovat kouzlo tradice a poklady minulosti našich zbožných předků. Oprašují se staré zpěvy a hymny, které se pak s velkou slávou zpívají při mši svaté. Na Moravě se tyto hymny rovněž zpívají při mši svaté, ovšem stále ještě jako součást denního života. V Praze tradici objevují, na Moravě se z ní ještě nevyšlo.

Pražští katolíci volí buď ODS, zelené, lidovce, nebo ČSSD a faráři před volbami opatrně nabádají, aby volili moudře. Na Moravě se faráři nepotřebují obtěžovat: víra v tradici, v Boha a v lidoveckou partaj tvoří pevný monolit, nezávislý na tom, co se v Praze děje. Politická orientace je otázkou víry, ne rozumářství a je naprosto nezávislá na konkrétních krocích konkrétních stran. Politika se ostatně řeší dole ve sklepě.

Pražský katolík je zaujatý touhou po aggiornamentu, má zájem dělat věci moderně a liturgii přiblížit člověku dneška, vymýšlí kytarové mše, nové nápěvy a snaží se věci zpestřit, ozvláštnit a liturgické texty upravit do moderní češtiny. Moravští katolíci se nadále modlí Synu svému rač nás poroučeti, k Synu svému rač nás přivésti, aniž by již přesně věděli, co to znamená, ale záleží snad na tom?

Po druhém Vatikánu byl na Moravě prudký odpor k přesunu oltářů doprostřed, lidé byli zvyklí jinak a tradicionalisté se radovali a poukazovali na lidový instinkt a sensus fidei. Když ovšem někteří tradicionalisté dneška oltáře přesouvají zpět, narážejí na tentýž odpor, lidé si totiž na nové rozložení již zvykli. Samozřejmě že nejde o teologii, jde o to, aby v kostele byly věci na svých místech. Ze stejných důvodů věřící na Moravě těžko odpouštějí výměnu kaplanů po roce nebo dvou. Když si už pomalu začínají zvykat, přijde zase někdo jiný a tak pořád dokola. Člověk pak v neděli ráno neví, do čeho jde. Řád věcí chce tentýž kostel, téhož kněze, tutéž hodinu a své místo v lavici. Co byste chtěli pořád vymýšlet?

V Praze se pomalu přestává pohřbívat, na Moravě se při vynášení rakve ve dveřích domu rakev třikrát pozvedne, jak se sluší a patří, aby duchové byli spokojeni. Povinností kněze je dům, rakev a později i hrob okouřit a řádně vykropit. Nebožtík pak ještě občas někoho navštíví ve snu nebo k večeru na cestě, ale taková setkání nestojí za řeč o nic víc než setkání s živým.

Není zde smělce, který by manželství uzavřel v květnu. V nejmenované vesničce na Moravě jsem měl předposlední dubnovou sobotu čtyři svatby, poslední dubnovou sobotu šest svateb, v celém květnu nula svateb a první červnovou sobotu šest svateb. Pražského katolíka by zajímalo proč. Odpověď je jednoduchá, v květnu se manželství zkrátka a dobře uzavírat nemá a všichni to vědí a včetně farního úřadu se to všeobecně respektuje. Prostě nemá.

V Praze se přemýšlí o tom, zda by se v konsekračních slovech mělo změnit „vydává za všechny“ na „vydává za mnohé“ a reflektuje se, jak by se posunul teologický význam celé věci a jaký by to mělo vliv na hermeneutiku. Na Moravě se přemýšlí o tom, jakou by měla dechovka zahrát po konsekračních slovech fanfáru. Někteří kněží totiž na Moravě totiž fanfáru odmítají, obvykle se ale na poutích hraje. Pokud někdo na Moravě tuší, že před nedávnem proběhl plenární sněm, jeho závěry nejsou známy a impakt na liturgii je nulový.

Na jaře probíhá výkrop polí a svatoblažejské požehnání se uděluje dvěma zkříženými svícemi. Na podzim se do kostela přináší z vděčnosti obilí, kukuřice, dýně a výpěstky vinic a zahrad. Po bohoslužbách se plodiny tajemně kladou mimo kostel k sochám světců, což je nevysvětlitelné, tedy alespoň v mantinelech katolické teologie.

Pražskému zpovědníku penitenti ze široka otevírají své nitro, jedná se spíše o dlouhý a hluboký rozhovor, pocity jsou důležitější než skutky a celá liturgie svátosti smíření je běh na dlouhou trať, okolnosti hříchu jsou široce rozebírány, hřích samotný je tak zařazen do širšího kontextu včetně případného vlivu příbuzných a rodových kořenů. Na Moravě chceme slyšet hlavně hříchy, stručně a jasně, skutky, ne pocity. Svátost smíření delší než tři minuty je považována za exces. Copak nevidíte tu frontu? Legendární korpulentní moravský kněz byl znám, jak častokráte vyběhl ze zpovědnice a na hada čekajících kajícníků křičel: „Hříchy, hříchy! Nic než hříchy! Omáčka mě nezajímá!“ Křehcí pražští penitenti by zřejmě nápor nevydrželi, na Moravě, jak již bylo vzpomenuto, měl neustále dlouhou frontu zájemců o odpuštění.

ukázka z kapitoly „Katolicismus moravský a český“ (Probouzení | 2009)