Šestá cesta

Tuto knihu chci věnovat Pánu Bohu, jako výraz vděčnosti za život na Zemi. Divadlo, do kterého jsme se narodili je pro mě čím dál méně pochopitelné. Píšu tuto poslední kapitolu v začínajícím jaře 2004, kdy ještě leží sníh, ale příroda je již probuzená a připravená s první oblevou rozpučet; ostatně v Lechovicích už kvetou první sněženky a brněnští havrani se v táhlých spirálách pomalu stáčejí domů na východ. Nikdo nikdy nevysvětlil, proč jsme, tkaniva atomů, federace buněk, nesoucí geny dávných bytostí, ze slunce, z vody a ze vzduchu utkané, a zejména proč do nás byla vložena schopnost nejnečekanější ze všech, schopnost milovat.
Jsem velmi rád na planetě Zemi. Čím jsem starší, tím jsou pro mě věci nepochopitelnější, tím víc ztrácím jistoty, že věci, které jsou, být musí, a víc se divím. Jsem rád, že jsem se narodil v roce 1966 – pamatuji ještě jasoně dymnivkové a dropy z jižní Moravy a v Lechovicích nám v květnu ještě stále létá ve dne pestrokřídlec podražcový a v noci martináči hrušňoví. Chtěl bych mít čisté srdce, a vidět věci jak jsou, jak říká hezky katechismus
Bůh hovoří k člověku skrze viditelné stvoření. Hmotný vesmír se představuje rozumu člověka, aby v něm četl stopy svého Stvořitele. Světlo a noc, vítr a oheň, voda a země, strom i ovoce mluví o Bohu a symbolizují zároveň jeho velikost i jeho blízkost.1
Jsem Bohu vděčný za věci, které jsem viděl, za světlo a noc, vítr a zemi a stromy. Za ohně z dříví kleče v rumunských horách, za východ slunce nad Tre Cime v Dolomitech, bivaky v Alpách a táboření v Dunajské deltě, za Sibiř a rána nad Bajkalským jezerem, za píseň velryb na Antarktidě a za píseň slavíka modráčka v Norsku – tohoto ptáčka jsem dlouho, dlouho vyhlížel. Za vítr a osamělé ohníčky v Torres del Paine, které ještě stále patří kondorům a pumám, za plameňáky v bažinách Camargue, a za déšť skotských glenů.
Děkuji Pánu Bohu za čisté radosti. Za východ měsíce před několika týdny v jasně mrazivé noci za bivaku na jedné z věží adršpašských skal. Za podzimní den, kdy jsem zastupoval pana faráře v Lomnici u Tišnova a cestou zpátky jsem šel kolem řeky a viděl na stráni rozkvetlou žlutou Tragopogon orientalis a o samotě se rozplakal nad tou krásou; za chvíli, kdy mi můj sedmiletý kamarád Michal s úžasem zvěstoval, že se ve škole dozvěděl, že Země je kulatá – pochopil jsem tehdy, že pravdu má on a ne já, a že to je věc hodna úžasu.
Především jsem ale Pánu Bohu vděčný za stvoření lásky; a za to, a že z tohoto kalicha mi bylo dáno vrchovatě pít – a že se po tomto nápoji planeta chvěje jako ze stříbra, věci vystupují v jiných perspektivách, a to, co skrze stvořený svět bylo vidět nezřetelně, je nyní patrné jasněji.
Těžko, přetěžko je být na Zemi ateistou.

ukázka z kapitoly „Epilog“ (Šestá cesta | 2004)