Tančící skály

Na konci přednášek mám pocit, o kterém jsem mluvil v úvodní hodině, a to, že nejdůležitější zůstalo nevyřčeno někde mezi řádky.

O Thálétovi z Miléta se vypráví, že jednou večer prý při chůzi pozoroval hvězdnou oblohu a přitom spadl do studny s vodou. Viděla to jedna služka a Thálétovi se vysmála.

Smích této služky je slyšet napříč dějinami. Je to smích lidí, kteří se nikdy nedívají vzhůru. Je to smích těch, kteří se umějí dobře orientovat ve světě vezdejším, život mají vyřešený a otázky zodpovězené, mají známé a vědí, jak se svět točí. Naopak lidé, kteří se rádi dívají na nebe, budou zřejmě v tomto světě vždy trochu směšní svou snahou dávat přednost duchovnímu před hmotným.

Přeji vám, abyste byli lidmi, kteří se rádi dívají na hvězdy. Cílem našich přednášek bylo vás znejistit; mám totiž velkou obavu z lidí, jimž je vše jasné, kteří mají problémy vyřešeny a umějí odpovědět na každou otázku, ať už názorově stojí kdekoli.

Přeji vám, abyste se pořád ptali a pořád hledali. Lidi je možno z určitého pohledu rozdělit do dvou kategorií: na ty, kteří jsou svým způsobem klidní, a na ty, kteří jsou svým způsobem neklidní. Nebo na ty, kteří stojí, a na ty, kteří jdou. Ty druhé poznáte snadno: něco pořád čtou a nad něčím pořád přemýšlejí; pořád se modlí a stále jako by někam šli; když se na takového člověka podíváte pozorně, i když stojí nebo sedí, vidíte uvnitř něho jiného člověka, který někam kráčí. Je v nich neklid Kazatele.

To neznamená, že by jedni byli dobří a druzí ne. V pomyslném stoupání na horu se první zastavili možná na velmi vysokém místě s dobrým výhledem a teď se dívají po krajině, oblečeni ve ctnosti, zatímco jiní se plahočí kdesi dole a mnohdy v bahně. Někteří znovu a znovu padají do stejných slabostí a hříchů: jenomže jdou, zatímco ti druzí stojí. Možná není ani tak důležité, kde přesně se člověk zastavil, jako to, jestli kráčí, nebo ne. Někteří už mají všechny svoje problémy dávno za sebou a teď se s obětavostí zabývají udílením dobře míněných ponaučení, zatímco druzí si stále kladou otázky a tuší, že věci nejsou tak jednoduché, jak se zdají být.

Proto se tak často najde v knihách, že duchovní život je nikdy nekončící cesta a každý, kdo hledá Boha, stoupá na horu. Srdce jedněch je klidné, zatímco srdce druhých je neklidné. Srdce cestovatelů, dobrodruhů a duchovních lidí je neklidné, jak by řekl Augustin. Křesťan má být na cestě, on the road. Myslím, že není náhoda, že sám zakladatel křesťanství řekl: Já jsem cesta.

Přeji vám šťastnou cestu.

ukázka z kapitoly „Poslední hodina“ (Tančící skály | 2003)